To znamená : Přestaň chlastat a vše se spraví. Bohužel, není tomu tak. Mohl bych svou zkušenost psát jako příběh, ale možná by jste se v tom ztratili. Takže několik samostatných článků, které se pak propojí.
Takže, kde začít :
Začneme únorem 2015, kdy jsem byl rodinou přivezen na protialkoholní léčbu. Po 30 letech v alkoholu a dvou sebevraždách. Bohužel, neúspěšných. Ty sebevraždy nebyly jen nějaká manifestace, byly míněny vážně. Jen špatná realizace. Když už jsem se v léčebně ocitnul, tak jsem to bral vážně. Jestliže je nadměrná konzumace alkoholu závislost dá se jednak vyléčit a jednak najít původ či důvod této činnosti. Dodržování denního režimu mi v podstatě nedělalo problém. Kdo prožil vojnu, tak to zvládne. Když chce. A já chtěl.
A jak probíhala léčba? Skupinové rozhovory, docházení do pracovních činností a hlavně působení na mysl na základě mudr. Skály. Za všechno může moje vysoká konzumace alkoholu, čímž dochází k zanedbávání běžných činností v životě : věnování se rodině, domácí práce, docházka do zaměstnání atd. K tomu povinnost se naučit některé texty, např desatero alkoholika, psaní testů z probíraných témat na skupinových terapiích. Dá se to pochopit, takhle se testuje paměť alkoholika, jestli mu ještě funguje. Neustálé opakování a vymývání mozku, co všechno nesmíme : chodit na rodinné oslavy, když je tam alkohol. Nechodit do obchodu, kde se prodává alkohol. Nekoukat na televizi, když se tam pije alkohol. A každý víkend povinné sledování filmu na téma alkohol.
Ale já najednou cítil, že je něco špatně. Tak pokud je alkoholismus závislost, musí mít počátek. Je to ta první sklenička? A tak jsem se začal ptát. A to byl průser. Odpovědi byly jednoznačné : pane Šimíku, o tom vůbec neuvažujte. To je nesmysl. To nesmíte. To je zakázáno. Tak jsem se nahlásil k paní psycholožce. Když jsem tam přišel a začal rozebírat myšlenky, tak se na mně podívala a řekla : Pane Šimík, na to máte skupinové terapie. A v ten okamžik jsem cítil, že u člověka, u kterého jsem hledal pomoc při hledání odpovědí, nejsem žádoucí. A následně jsem byl označen za rebela. Proč? Protože jsem měl otázky, na které nedokázali odpovědět. Nebo nechtěli, protože museli dodržovat léčebný řád. Musíme jim vtlouci do hlavy, že musí přestat pít, začít řešit a zvládat běžné denní úkony a vše bude v pořádku.
A já se cítil být ve vězení. Ano, díky abstinenci, tělesná očista od alkoholu. Ale hlava mi to nebrala. Takkhle to přeci nemůže fungovat? To je blbost. A tak, když jsem dostal první opušťák, tři týdny před koncem léčby, tak jsem se hned ráno stavil na nádraží v restauraci, dal jsem si dvě piva, dvě vodky. A když jsem večer po návratu podstoupil foukání do alkotestu, nafoukal jsem 0.08. A sestřičce hned zazářili očička : Pane Šimíku, vy nám tady pořád něco namlouváte a při první vycházce se hned napijete. A tak jsem druhý den z důvodu porušení pravidel pobytu, nedobrovolně musel opustit ústav. Smůla byla v tom, že ten samý den mi přišel dopis o přijetí do pobytového doléčovacího zařízenî. Bohužel, lékaři byli nekompromisní, musel jsem opustit léčebnu, tím pádem jsem neměl ukončenou léčbu a dveře do následné péče mi byl zakázán.
A tak jsem se ocitnul na ulici. Bez rodiny. Bez domova. Bez peněz. Bez práce. Registrovaný alkoholik.
A kam teď?
Inu, pokračování příště. A na závěr : Nejsem troska.