Dušičky nebo Halloween? Tradice nebo byznys?

Odpověď je jednoduchá. V dnešní době vše bere byznys. Vše dobré Ale vše dobré i špatné  se vždy stane byznysem. Ale tomuto pohledu jsem se věnoval minule. Je zde hodně zajímavých článků. Dobré myšlenky. Ale jsou správné i závěry?

Ale nikomu neberu jeho názor, jeho přesvědčení. Takže od byznysu k duchovnu.                                                 Základem je pokřivené myšlení člověka. Proč se všichni radujeme při narození a pláčeme při úmrtí? Vždyť děti plodíme jen k vůli zachování rodu. Pro nic jiného.                                                                                               Jenže platí co říkal Budha či Schopenhauer:  Život lidský je jen samé utrpení, protkané občasnou a dočasnou radostí. Každé zrození jednotlivce není jeho radostí, nýbrž jeho utrpením. Proto truchleme při narození a radujme se při úmrtí.  A tuto zvrácenost nejvíce pociťují křesťané díky muži jménem Ježíš, nazvaného po smrti Kristem. Jestliže od narození, dle bible věděl, jaký život a smrt ho čeká, co se asi dělo v jeho mysli? Vždyť celý život se musel přetvařovat, ukazovat dobro jiným, kteří ho nechápali. My v jeho smrti ukřižování vidíme tělesnou bolest. Ale nebyl vlastně rád, že už odchází?  Že skončí jeho duševní trápení?     Ukazovat cestu a nebýt pochopen? Církev to v rámci ovládání lidí úplně převrátila.  Pokud mám   Boha v srdci, proč bych se měl chodit  plazit do kostela?     Pro vymytí mozku zvráceným názorem.               Teď dále. Dušičky nebo Halloween? Obojí je správně. Hlavní je rodina, ta je základem výchovy. To nemůžete svádět na školu a vinit ji  toho, že dětem nevysvětluje Svátek zesnulých. To není úkolem školy. To se zase někdo snaží hodit vinu na někoho druhého.  To je právě ta zvrácenost. A další? Pokud se v rodině během celého roku občas pobavíte o předcích a i během roku s dětmi zajdete na hřbitov, pak nebudete mít problém, aby děti s vámi šli na hřbitov i na Dušičky.   Protože mají informace přímo z rodiny o předcích. A znají i ten důvod, proč tam jít. Pokud i vy sami jdete na hřbitov pouze na Dušičky, tak v dětech nevytváříte rituály, tradici. Pak se nedivte, že je jim tento svátek fuk.  Navíc hřbitov je dost ponuré místo s pravidly chování. Jenže udržte dítě tyto pravidla dodržovat. Dítě chce radost, veselí, ne smrt.            A Halloween je radost. Noc, kdy se nejen děti, ale i dospělí převlékají za strašidla, ne proto, aby se vystrašili, ale aby se mohli převtělit v něco, z čeho obvykle mají strach. Je to radost. Společná radost. Odbočka. Jaký rozdíl ve sv. Mikuláši, kde děti sedí doma a nemají radost z příchodu sv. Mikuláše a anděla, nýbrž se bojí čerta. Nejen proto , jakou masku bude mít, ale ze strachu , který jim v předchozím období vštěpujeme do hlavy. Ne radost z Mikuláše, ale strach z čerta, který si zlobivé děti odnese do pekla. To je zvrácenost.  Utrpení, ne radost.                                                                                                                                       Vážení rodičové. Zamyslete se sami nad sebou. Vždyť jste ty děti nezplodili pro jejich šťastný život. Je to jen k vůli vašemu ego o ten nejnižší pud, který má vše, co jest stvořeno. Kabala základní lidské potřeby stanoví jasně: jídlo, bydlení, sex. Ne sex pro rozkoš, ale pro pocit nutnosti zachování rodu. Sex tady není pro nic jiného. Sami vidíme, jaký je život utrpení, a přesto do této existence přivádíme další a další pokolení. Když trpíme my, tak ať trpí i další. Že vymřeme? Je to důležitější než nepoznat utrpení?  Vidíte tu zvrácenost? Nechci trpět sám, tak zplodím další bytost. Ať předám utrpení.                                                         A Svátek zesnulých? Měla by to být živoucí vzpomínka. Ne jen povinnost jednou za rok jít na hřbitov. Pokud mám své předky v sobě, ani nemusím chodit na hřbitov. To je jen rituál, aby ostatní viděli, že jsem tady. Jenže cesta na hrob se na Dušičky stává právě jen nutností, ukázat se tam, aby mne ostatní viděli. Stejná zvrácenost, jako nucení chození do kostela. Bůh je všudea ve všem, ne jen v kostele.  Neboť skrze něho a v něm je všechno stvořeno.                                                                                                                                 Tak jsem nakonec téma Dušičky nebo Halloween pojal šířeji, ale mně to nevadí. A pokud to vadí vám, je to jen ve vaší hlavě. Ne v mé. Narození, smrt. Co je radost a co smutek. Pravda je taková, že zrození je počátek utrpení, tak proč se radujeme a netruchlíme. A smrt je konec utrpení, tak se radujme. Je jedno zda nějaký posmrtný život existuje či ne. To pozná každý z nás až po své vlastní smrti. Nikdo jiný vám nemůže dát správnou odpověď. Radujme se ze ze smrti, z konce utrpení. Takhle je třeba se dívat na euthanázii. Pokud někoho nutíme setrvávat v této existenci, i když on už si to nepřeje, tak mu ubližujeme. Hodně. Jenže ho nevnímáme. V hlavě se nám točí slova: On přeci nechce zemřít. Já nechci, aby zemřel. Proto to hledání života věčného. Jenže ten neexistuje. Vše, co zrozeno, žije a zemře. A každý jednotlivec má právo rozhodnout o své smrti, když zrození nemohl ovlivnit. Tak jako Ježíš Kristus.                                                       Jsem s vámi, ať jste kdekoliv. Na hřbitově či na Halloweenu.   V okamžiku zrození, v každém okamžiku vašeho bytí, i v okamžik vaší smrti.